РЯЗАНСКИЙ Михаил Сергеевич (1909 – 1987)
-sovětský vědec, konstruktér raketo kosmické techniky
Narodil se v r. 1909 v Petrohradu. Dětství prožil v Baku, kde jeho otec pracoval v sekretariátu Nobelovy kanceláře. V r. 1923 rodina Rjazanských odchází do Moskvy. Již ve škole se projevil aktivní zájem Míši Rjazanského a jeho široké vědomosti. Jako komsomolec se aktivně zapojil do komsomolské činnosti, stal se propagátorem v obci Chamovniky.
U příležitosti 100. výročí narození M. S. Rjazanského vydala ruská pošta dopisnici a bylo používáno také příležitostné razítko.
Brzy si našel práci: zpočátku montér, potom technik. Již v šesté třídě ho vážně zaujalo rádio, které určilo směr celého jeho života. V letech 1924 - 1927 se svépomocí zabývá touto oblíbenou věcí, vede rádiokroužky, pracuje v předsednictvu Společnosti přátel rozhlasu /rádia při místním výboru VLKSM, pracuje v předsednictvu rádiokomise při Ústředním výboru VLKSM (sekce krátkých vln). V tomto období se zabývá krátkovlnným spojením, byl aktivním spojařem-amatérem. Jako první v SSSR realizoval rádiové spojení s ledoborcem Krasin, který plul na pomoc expedici U. Nobila. Tímto svým úspěchem se Rjazanský pyšnil celý svůj život. Autorita mladého Rjazanského byla natolik vysoká, že právě jeho sekce Společnosti přátel rádia byla v r. 1928 doporučena pro práci v radiolaboratoři V. I. Lenina v Nižném Novgorodu – v tu dobu vedoucího radiocentra v SSSR. Svěřili mu řízení anténního polygonu.
Mimo to, pokračuje v aktivní komsomolské činnosti. Právě v letech strávených prací v Nižegorodské radiolaboratoři se stala příhoda, která podstatně zkomplikovala jeho život. Na okraji anténního polygonu byl dřevěný vozík s aparaturou, který jednou shořel. Začalo vyšetřování. Z požáru obvinili Rjazanského; současně na něho vytáhli, že jeho děda, kterého on nikdy v životě neviděl, byl popem v Tamborské guberniji. Nálepka „Rjazanskij – nepřítel lidu“, která z čísi přičinlivosti byla na něho nalepena, se málem stala pro něho osudovou.
Na obranu Rjazanského se aktivně zapojila mládež z laboratoře, která ho doslova nepodržela (pozn. překladu: tedy vedení laboratoře ho nepodrželo). Dostal drobnost – měsíc nucených prací. Požár na polygonu a děda – duchovní ho pronásledovali po celý život. Proto se stal v r. 1931 kandidátem na člena Všeruské komunistické strany (ВКП), ale teprve v r. 1940 byl do strany přijat.
Avšak vděk Nižegorodské laboratoři v Rjazanském zůstal po celý život. V tomto období se začal zabývat tím, čím se zabýval až do konce života – vojenskou radiotechnikou. V laboratoři konstruuje svoje první radiostanice, některé z nich byly vybrány do armádní výbavy. V r. 1931 si někdo z vedení laboratoře uvědomil, že mladý a talentovaný vědec nemá speciální vzdělání a poslali ho proto na Leningradskou Vojensko technickou akademii. Nicméně toho roku se na Akademii nepřijímalo a Rjazanskij byl přijat na Leningradský elektrotechnický institut. Současně pracuje ve Speciální technické kanceláři, ve které se zabývá vývojem radiopřijímačů pro sovětské vojenské námořnictvo. Intenzivní práce a studium – toto přispělo k tomu, že Michail těžce onemocněl tuberkulózou. Verdikt lékařů byl stručný: „Zůstaneš-li v Leningradu – zemřeš“.
Nedoufajíc v uzdravení, smíříc se s myšlenkou brzké smrti, Michail odjel za rodinou do Baškirska. Jako lék mu otec s matkou dávali pít kumys (kobylí mléko) a dávali mu med. V r. 1934 se vrací do Moskvy, překládá se do Moskevského elektrotechnického institutu (MEI). V r. 1935 dokončil studia na MEI, obhájil tajnou diplomovou práci na téma systémy speciálního vysílání: přenos kódovaných zpráv, dálkově odpálená roznětka, radiosnímač umístěný pod kolejnicemi a další podobné přístroje.
Po dokončení institutu pokračuje v práci ve Speciální technické kanceláři, která se brzy přeměňuje na NII-20. Tam se zabývá dálkovým rádiově řízeným ovládáním letadel, torpédových člunů, tanků a další vojenské techniky. Těsně před zahájením II. světové války se Rjazanskij začal zabývat pro něho novým, ale velmi zajímavým tématem – radiolokací.
Zúčastnil se vývoje prvního sovětského radiolokátoru P-2; vyvíjel přijímací část. Práce na radiolokátoru, zahájená v Moskvě před válkou pokračovala v Barnaulu, kam byli evakuováni radisté. V nevídaně krátkém čase byl radiolokátor dokončen. Všichni účastníci vývoje včetně Rjzanského se stali nositeli Stalinovy ceny za rok 1943.
Následujícím výtvorem Rjazanského se stal naváděcí lokátor P-3. Ke konci války se Rjazanskij zajímal o naváděcí systémy raket V-2 (právě tehdy se informace o V-2 dostaly k sovětským konstruktérům). V letech 1945-46 spolu s mnoha dalšími sovětskými vědci a konstruktéry byl v oddílu, který v Německu zkoumal práce německých inženýrů. Tam byl sovětskými inženýry založen institut „Nordhausen“, ve kterém pracovali jak sovětští, tak také němečtí specialisté. Rjazanskij také prošel školou „Nordhausen“ spolu s Korojlovem, Gluškem a dalšími budoucími tvůrci sovětské raketo kosmické techniky. Když se vrátil, byl brzy jmenován Hlavním konstruktérem NII-885, který se zabýval radiospojením pro rakety. Rjazanskij se stal do konce života hlavním sovětským raketovým radistou.
V lednu 1951 byl jmenován hlavním inženýrem NII-88 a v létě r. 1952 velitelem Vrchního velení Ministerstva zbrojního průmyslu SSSR.
Na jednu stranu práce na ministerstvu Rjazanského zatěžovala, nebyl zvyklý na úřednickou práci, na druhou stranu mu tato práce pomohla poznat chod „ministerské mašinérie“: poznal, jak nejlépe sestavit žádost, s kým ji konzultovat, komu adresovat, na koho se obrátit, koho obejít.
V r. 1954 se vrací do NII-885, zůstává zde jako vědecký ředitel a Hlavní konstruktér až do svého skonu. Účastní se vývoje radiosystémů pro balistické rakety a poté pro kosmické raketové nosiče, družice a meziplanetární stanice. Když S.P.Koroljov sestavil proslulou Radu Hlavních konstruktérů, stal se Rjazanskij jedním z členů.
V r. 1956 byl spolu s dalšími členy Rady poctěn titulem Hrdina socialistické práce za vývoj a předání do výzbroje rakety R-5 – nosiče jaderných náloží, v r. 1957 se stal nositelem Leninovy ceny. Roku 1958 byl zvolen členem-korespondentem AV SSSR – tak byl oceněn jeho přínos v oblasti vývoje prvních umělých družic Země.
Poslední léta života přinesly Michailu Sergejeviči hořkost ze ztráty blízkých. V r. 1981 mu zemřela milovaná žena Jelena Zinovjevna a v r. 1982 v horách tragicky zemřel syn Voloďa. Rjazanskij onemocněl, pokoušel se zapomenout prací, soustředil se na vytvoření aparatury pro přenos televizních panorámat Marsu a Venuše. Nemoc byla ale silnější a v létě 1987 zemřel.
Pramen: http://www.cosmoworld.ru
Железняков Александр: Энциклопедия "Космонавтика"/ Конструкторы - volný překlad z ruštiny Petr Fencl
Žádné komentáře:
Okomentovat