Jsou lidé, život kterých, je jistým způsobem svázán s určitým směrem rozvoje techniky, vědy, historie; jako kdyby je osud ochraňoval a usměrňoval pro splnění určitých smělých cílů. Takový byl život slavného syna ruského lidu, vojenského dělostřelce, raketčíka, velitele pluku, novátora a výzkumníka, gardového generálporučíka dělostřelectva Alexeje Ivanoviče Nesterenka.
ruská celinová obálka s vybrazením A.I.Nesterenka
Jeho životem prošly tři války a tři zranění, formování prvních minometných útvarů a příprava postupů jejich bojové použití v bitvách Velké vlastenecké války, organizace vojenského raketového institutu NII-4, hromadná příprava vojenských raketových kádrů pro raketová vojska, pokoření vesmíru, výstavba nového polygonu (nyní kosmodrom Bakjkonur) pro zkoušky první na světě mezikontinentální balistické rakety a vypuštění prvních družic. Takoví lidé dobývají úspěchy usilovnou prací, permanentním sebevzděláváním, přísností k sobě a svým podřízeným, stálou analýzou současnosti a plánováním budoucnosti.
A.I.Nesterenko se narodil 17. (30.) března r. 1908 ve veliké rolnické rodině na samotě Rybuška Žirnovského kraje Saratovské oblasti. Sedmou třídu zakončil v Kemerovu v r. 1925, další školní docházku ukončil v Tomsku v r. 1929, kurs nižší geodézie absolvoval na Tomské univerzitě v letech 1932-1933 bez odloučení od vojenské služby, dělostřeleckou katedru Vojenské akademie RKKA M.V. Frunzeho absolvoval v r. 1939.
V r. 1925 vstoupil do Rudé armády, byl velitelem palebné čety v době konfliktu na KVŽD v r. 1929. Do vstupu na Akademii sloužil v různých funkcích v rámci Sibiřského vojenského okruhu, stal se velitelem baterie. V r. 1939 byl major Neterenko jmenován velitelem dělostřeleckého pluku (město Rečica Běloruského vojenského okruhu) a s ním se účastnil Finské války v letech 1939-40. Za úspěchy v boji byl vyznamenán Řádem Rudé hvězdy.
Velkou vlasteneckou válku major Nesterenko zakusil v Bělorusku, kde již 23.6. odrážel průlom fašistických tanků u Lidy. V urputných bojích ustupoval před přesilou protivníka, dostal se do obklíčení, ale spolu s plukem, s celým útvarem, se zástavou se probil k Mozyru.
V srpnu r. 1941 v městě Alabino pod Moskvou Nesterenko zformoval 4. gardový minometný pluk reaktivního dělostřelectva (z 8 vznikajících). První salvu kaťuší jeho pluk provedl pod Gogolovskou Dikaňkou v Poltavské oblasti 25. 9.1941. Za boje pod Dikaňkou a Charkovem byl Nesterenko vyznamenán Řádem Lenina, za průlom do týlu nepřítele v okolí Jelce byl vyznamenán Řádem Rudé zástavy. Pluk Nesterenka jako první mezi gardovými minometnými pluky vyznamenali Řádem Rudé zástavy.
V dubnu a květnu r. 1942 se jako velitel gardových minometných útvarů účastnil bojů na Severo-Západní frontě v okolí Děmjanska a na Jižní frontě v okolí Izjumy. Od května velel operativní skupině gardových minometných oddílů Jižní fronty.
Ve funkci velitele operativních skupin Nesterenko bojoval na Jižní, Severo-Kavkazské, Brjanské a druhé Pobaltské frontě. Za zabránění průniku protivníkových tankových proudů mezi Jižní a Jihozápadní frontou pohyblivou skupinou Jižní fronty v červenci-srpnu r. 1942 obdržel Nesterenko titul Hrdina Sovětského svazu. V Černomořské skupině byla pod jeho vedením vytvořena“Kaťuša“, která se používala v horách, na motorových člunech a drezínách. Jako zástupce velitele dělostřelectva bojoval na druhém Pobaltské a Leningradské frontě. V r. 1943 obdržel hodnost gardový generálporučík dělostřelectva.
V závěrečných válečných operacích velel Nesterenko sedmi těžkým brigádám gardových minometů (ze 40, které existovaly v Sovětské armádě), 17 plukům Kaťuší (ze 115). Tuto údernou sílu dovedně připravil k průniku mohutné německé obrany a to v podmínkách těžko dostupného terénu.
Po vydání usnesení Rady ministrů SSSR ze dne 13.5.1946 o vzniku tuzemské bojové raketové techniky a podle příkazu ministra Ozbrojených sil se od 24.5.1946 v podmoskevském Bolševu začal formovat raketový institut NII-4. Jeho velitelem byl jmenován A.I.Nesterenko.
Pod jeho vedením se během krátké doby formuje základní kostra institutu, vytvářejí se experimentální dílny, pokusné stendy, byla zřízena laboratorně výzkumná základna: v r.1947 byl dán do provozu stend pro zkoušky motorů s tahem do 100 koňských sil, v r. 1948 do 500 koňských sil a v r. 1949 do 2000 koňských sil. Nesterenko zajistil vznik a spolupráci vědeckých kolektivů, které se zabývaly současně motory i palivy.
Za účele zvýšení kvalifikace bylo více než 200 spolupracovníků zařazeno do dvouletých inženýrských kursů při technické universitě N.E.Baumana, kde vyučovali S.P.Koroljov, M.K.Tichonravov, J.A.Pobědonoscev, N.G.Černyšov a další významní specialisté.
První plán, k realizaci kterého institut přistoupil již v r. 1947 zahrnoval: výzkum balistických raket dalekého doletu, neřízených reaktivních střel pro polní dělostřelectvo, zenitových řízených a neřízených střel, pozemní vybavení.
Činovníci institutu zformulovali technicko taktické požadavky na polní raketové systémy a střely. Poprvé v SSSR byla prokázána možnost využití paliv na bázi perchlorových solí a toto byl počátek vývoje směsných pevných paliv jako základ možnosti vývoje raket dalekého doletu s motory na pevná paliva.
Institut rozpracoval principy zajištění systému protiraketové obrany strategických objektů; tento projekt se stal výchozí pro vytvoření prvního experimentálního systému protiraketové obrany. Z důvodu zlepšení charakteristik raket se zkoumal funkční proces v raketových motorových stendech.
Zahájení projektu „Raketová sonda“ (konstrukce umožňující přistání lidí nebo zvířat v kabině rakety) se stalo první významnou prací kolektivu NII-4. Autorům projektu (Nesterenko, Volčkov, Jelistratov, Michajlov, Mosolov, Poliščuk, Timofejev) byla v r. 1951 udělena Stalinova cena 3. stupně.
V letech 1950-51 byly přijaty do výzbroje první balistické rakety operativně taktického určení R-1 a R-2. Vývoje a zkoušek se účastnili příslušníci NII-4. Problémy balistických řízených raket dlouhého doletu úspěšně vyřešili vědci z NII-4. Nemalý význam pro rozvoj kosmonautiky měly práce skupiny M. Tichonravova, kterou Nesterenko „přetáhl“ k sobě do institutu NII-4. V r. 1948 prokázali možnosti sestavení dávkového schématu rakety dalekého doletu, dovolujícího vynést na oběžnou dráhu Země kosmické těleso. Zejména Tichonravovské práce se staly „kostí v hrdle“ některým vysokým dělostřeleckým funkcionářům. Velitel institutu „potichu“ nadržoval veliteli oddílu, byl ale nucen brát zřetel na vysoce postavené oponenty.
Bohužel, právě v tuto dobu vrcholil konflikt dvou generálporučíků dělostřelectva: A.I.Nesterenka a A.A.Blagonravova. Speciální ministerská komise odkryla nejrůznější „chyby“ ve vedení NII-4. Zástupce armádního ministra SSSR Maršál SSSR V.D.Sokolovský 9. května 1950 potvrdil závěr komise, že Nesterenko není dále schopen vést institut NII-4. Je paradoxní, že během celého jednoho roku nemohli objevit alternativu k osobě Nesterenka…
V prosinci 1950 ministr armády odměňuje náčelníka NII-4 za realizaci vědecko výzkumné práce velkou finanční prémií, v březnu 1951 výnosem ministra armády SSSR obdržel Stalinovu cenu, ale 18. září 1951 rozkazem armádního ministra SSSR č .00212 „O výsledcích prověrky NII-3 a NII-4“ Nesterenka odvolávájí z funkce, protože nezajistil vedení institutu…
Nesterenko se rozloučil s kolektivem NII-4, který vedl více než pět let a přesídlil do Minsku na funkci zástupce velitele dělostřelectva Běloruského vojenského okruhu. Ale již za čtyři měsíce, v lednu r. 1952 se Nesterenko vrátil do Moskvy – byl jmenován velitelem fakulty raket Vojenské dělostřelecké akademie F.E.Dzeržinského (místo spolužáka z Tomského dělostřeleckého učiliště P.N.Kulešova, který povýšil).
Zde měl příležitost připravovat kádry pro raketové vojsko. V r. 1952 se na reaktivní fakultě akademie učilo 500 osob ze základního a 1300 za speciálního náboru. Mnozí z ročníku 1955 byli vybráni pro nově budovaný polygon pro zkoužení mezikontinentálních balistických raket – budoucí kosmodrom Bajkonur.
V tuto dobu, od dubna 1953 do července 1955 Neterenko předsedal Státní komisi pro zkoušky rakety R-11 s vysokovroucím okysličovadlem. 19.3.1955 rozkazem č. 0053 Ministra obrany SSSR byl A.I.Neterenko jmenován velitelem vznikajícího 5. vědecko výzkumného zkušebního polygonu pro první sovětskou mezikontinentální balistickou raketu R-7. Na této funkci sloužil do 2.7.1958.
Nesterenko se stal budoucím objevem pro nový polygon. Výběr kádrů mu ulehečovala předchozí funkce náčelníka fakulty. Důstojníci mu věřili a souhlasili s tím, že pojedou s ním dobýt pustiny a vesmír. Přemluvil velkou skupinu důstojníků z Kapustin Jaru, aby přešli na nový polygon, což umožnilo využít jejich zkušenosti.
Nesterenko prožil nejtěžší dobu pro kosmodrom Bajkonur: projektování, výstavbu, montáže, formování a organizace zkoušek, způsob života v pustém místě v krátkých termínech, kdy všechny práce bylo třeba zdvojovat. Zabýval se přidělováním pozemků pro polygon, schvaloval stavební projektovou dokumentaci, prováděl výběr kádrů, formoval oddělení a jednotky. Mnoho práce zabrala příprava prostoru pro dopad hlavních součástí „Kama“ na Kamčatce, který vznikal také na pustém místě.
Velkou pozornost věnoval Nesterenko uvedení do provozu a rozvoji Bajkonuru, projevujíc nevšední vlastnosti hospodáře, předvídajíc a čelíc mnohým potížím, vnikajíc do detailů všech otázek plánování, výstavby, způsobu života, ale také zajištění kultury. Bydleli v speciálním vlaku, ve stanech, ve starých železničních vagonech, zemljankách, hromadných barácích, na stanicích Tjura-Tam a Džusaly. Pronajímali si bydlení u Kazachů. Problémy byly s jídlem, s kuchyní, s mytím, s praním, s vodou, s obchody, s poštou, se spojením a s elektrikou. Všechny tyto záležitosti musel řešit velitel.
A.I.Nesterenko byl „obyčejný“ a přístupný všem podřízeným, byl komunikativním a bezkonfliktním člověkem. Dobře spolupracoval se svými zástupci a veliteli, ale vždy bránil zájmy podřízených a zájmy společné věci. Zkušený organizátor, schopný vedoucí, který pronikl do všech problémů, uměl najít potřebná slova a klíče k duším lidí. Zvláště starostlivě se choval k mládeži. Vážili si ho a oblíbili si ho všichni, kdo ho znali.
Sám byl nevšedním, všestranně kulturním člověkem, autorem knih a malířem, mistrem sportu v lyžování. Snažil se zvelebit úroveň bydlení, zajistit odpočinek po těžké práci. Ráno důstojníků štábu začínalo rozcvičkou vedenou osobně Nesterenkem.
Nehledě na intenzivní stavební práce, které probíhaly na hlavních objektech polygonu, již v r.1957 byla osada vybavena a ozeleněna. Klíčové bylo kulturní a sportovní vyžití. A na tomto má velkou zásluhu A.I.Nesterenkoo, a on, bezpochyby, si zasloužil památník jak v historii Bajkonuru, tak i v historii raketo kosmické éry!
Za Nesterenka bylo na Bajkonuru postaveno technické zazemí a startovací zařízení pro raketu R-7, měřící komplex polygonu, obytné domky. Budovy polygonu byly umístěny podél trasy letu rakety do vzdálenosti 6.500 km od startu. Toto vše vzniklo a bylo zprovozněno v době ktratší než dva roky, v souvislosti s tímto vedení stavby a polygonu obdrželo nejvyšší vyznamenání.
Polygon prováděl všechny typy zkoušek rakety R-7, definoval letově technické chrakteristiky rakety, vykonával vědecko výzkumnou práci, což dovolovalo zdokonalovat zkoušenou techniku a rozpracovávat takticko technické požadavky k perspektivní raketokosmické a zkoušené technice. Polygon zahájil také přípravu výpočtů pro bojové startovací stanice prvního bojového raketového bodu v Plesecku. Za Nesterenka polygon připravil ke startu 15 mezikontinentálních balistických raket a raketových nosičů. Důležité zkoušky, dokončení rakety a startovacího komplexu vyžadovaly usilovnou práci výzkumníků, měřícího kompexu polygonu, oddělení anylýz, skupin zabezpečení a obsluhujícího personálu.
8. května 1958 byl generálporučík dělostřelectva A.I.Nesterenko jmenován členem Armádně technického výboru Generálního štábu Armády SSSR v raketové technice.
Za vedení vojenského oddílu kosmodromu při startu první na světě umělé družice Země byl Nesterenko vyznamenán třetím Leninovým řádem, za zajištění staru prvního člověka planety Řádem Rudého praporu práce.
Alexej Ivanovič odešel do důchodu 9. 8. 1966 a zabýval se malířstvím. Několik jeho obrazů namalovaných olejem na plátně je vystaveno v muzeích na kosmodromu Bajkonur, NII-4 a na Akademii Petra Velikého. Je autorem knihy „Palbu vedou kaťuše“ (Огонь ведут "Катюши"), spoluatorem knih „Kaťuše se objevily na frontě“ (Вышли на фронт "Катюши"), Rakety a osudy (Ракеты и судьбы) a mnohých dalších publikací ve specializovaných a tajných vydáních.
Nesterenko pracoval také ve veřejné sféře; vedl Svaz veteránů Bajkonuru, setkával se s mladými veliteli, studenty a žáky a vyprávěl jim o hrdinných tradicích prvních dobyvatelů vesmíru, o hrdinských činech raketčíků v letech Velké vlastenecké války.
Alexej Ivanovič zemřel 18. 7. 1995, je pochován na Novokuncevském hřbitovu.
Za službu Vlasti byl A.I.Nesterenko vyznamenán třemi Řády Lenina, třemi Řády Rudého praporu, Řádem Suvorova II. stupně a Řádem Kutuzova II. stupně, Řádem Rudého praporu práce, třemi Řády Vlastenecké války I. stupně, dvěma Řády Rudé hvězdy a dále obdržel 20 medailí.
Prezidium Akademie věd SSSR mu udělilo dvě pamětní medaile: „Na počest startu první družice“ a „Na počest prvního startu na světě sovětského občana do kosmu“.
Obdržel titul Čestný občan města Leninska (nyní Bajkonur). Jeho jméno nesou ulice ve městech Jubilejnyj Moskevské oblasti a Bajkonur. Jeho život je zářivým příkladem všem pokolením patriotů Vlasti.
Pramen:
V. Poroškov speciálně pro „Novosti kosmonavtiky“ č.5/2008, volný překlad Petr Fencl
Žádné komentáře:
Okomentovat